Date Day from the start Distance today Total distance Morning position Evening position
26. 8. 2019 1 17,2 km 17,2 km Lindesnes Jåsund brua

Photos of the day

Dnešní příběh - 26. 7. 2019  (CZ ONLY)

Vstáváme opět relativně pozdě na jižnějším místě Norska. Okolo již pobíhá a řve množství turistů. Úkolem dnešního dne bude připravit web, přerovnat asi tak milion věcí, natočit a nafotit důležité úvodní materiály a v neposlední řadě vyběhnout. Jak se ukazuje, ani jedno z toho nebude tak lehké jak se řekne. Sedám si k počítači v karavanu a jdu na web. Pomalu mi dochází, že podrobný styl, jakým jsem se rozhodl denní reportáže dělat, je tak trochu sebevražda. dlouhá, pomalá a bolestivá. Napsat aspoň trochu smysluplný každodenní článek, vybrat , upravit a pro různé účely a místa přizpůsobit x fotek, jen to by byla za normálních okolností doma práce na celý den. Seriózně. Tady do toho navíc musím detailně naklikat mapu, udělat anglickou verzi VŠEHO, doupravit a přidat fotky i pro Facebook a Instagram... Uff... Ak de je natáčení, zálohování, kde je focení, a hlavně... Kde je běh!? Jasně, měl jsem na to myslet doma, a myslel... Ale víte jak... V totalním focusu na cíl, tedy na to, aby tato akce vůbec mohla začít, se tyto "malé věci" zdají jako prkotiny. K tomuto účelu tu přeci mám další lidi týmu, hlavně Báru.. Jenže... Nikdo mi nevidí do hlavy, nikdo neví, jak bych to chtěl mít a nikdo v této akci není tak zažraný jako já. A při mém až nezdravém perfekcionismu je to teď problém. 

 

Sedím v autě a celé odpoledne místo běhu upravuji fotky a dělám web. Hodiny letí, venku je nádherně a já cítím narůstající tlak, že bych měl zároveň natáčet úvod filmu a taky běžet. Namísto pohody jen další stres. Uvědomuji si, že pokud bych to vše chtěl udělat tak "velkolepě", jak si ideálně přeji, musel bych se naklonovat, alespoň 3x. Anebo mít tak 5x větší rozpočet, abych si mohl dovolit mít tu s sebou zcela samostatný a zcela profesionální film team. Jenže rozpočet tu není a hlavně, nikoho podobně jebnutého jako já stejně u nás vlastně neznám. No celkově sranda situace. Upřímně, mít tu profi film tým, ten by z této akce natočil fakt hustou reality show i bez běhu ;) Velmi brzy je mi jasné, že budu muset hodně věcí v sobě pozměnit, překousnout, naladit se jinak. Jinak tato akce nebude mít šanci. Nemůžu sedět 5 hodin denně u kompu, nesmysl! Další věc je natáčení.  Martin, který mi má pomáhat s videem, vlastně nemá z natáčením žádné zkušenosti. Umí jen slušně létat s dronem. Je hodně šikovný a vím, že do konce tripu z něj vycvičím slušného kameramana, ale očekávat z nuly špičkové záběry prostě nemohu. Drtí mě to, můj perfekcionismus a dokonalá vize filmu dostává na prdel, a svobodu tedy zatím opravdu nepocituji. Ale kdesi uvnitř vím, že tohle bude velmi důležitá životní lekce... Nechat zodpovědnost za část mé akce na ostatních, nelpět na snaze o "dokonalost"... To už mě stálo v životě tolik nervů, problémů, zdržení atd.  Okej... nechám si tyhle úvahy až na knížku (je třetí den běhu, ja píši o prvním dni a musím vyběhnout!) 

Takže... až do večera přeskupujeme věci v obou autech, které jsme do nich v den odjezdu narychlo naházeli. Já bojuji s webem a představami, které nepůjde až tak dokonale naplnit. Nervozita stoupá. Je 6 odpoledne a já jsem po předchozích týdnech úplně unavený, nezregenerovaný, napjatý. Pomalu v sobě překousávám nereálnou potřebu velkolepého startu filmového startu v Hollywoodském stylu (i když techniku tu na to máme) a začínám si chystat věci. Zhruba v 8 hodin večer se přesunujeme k majáku. Běh přes Norsko může začít. Dnes bude jen krátký, ale důležité je prostě začít. 

Je to zvláštní pocit. Stát tu a vědět, co vše leží přede mnou. Ale není prostor na velké emoce a myšlenky. Je třeba  hlavně už začít.  Sbíháme dolu k rozcestníku, na kterém je cedule "Nordkapp 2518 km". Jedná se o nejrychleší a nejkratší cestu na toto místo. Po dálnicích a hlavních silnicích. Moje trasa bude mnohem delší. A hlavně. Mnohem náročnější... 

Vybíhám od rozcestníku. Na rozdíl od všech co šli NPL, ale mířím rovnou na skály a do vnitrozemí poloostrova. Poslední drone záběry (doslova). Nádhera. Jsem z nového DJI Mavica nadšený. Taková brutální kvalita v tak malém těle. Vybíháme. Prvních pár km se mnou běží i Bára. Tedy.. běží. Je to paradox, ale první dva kilometry (a vůbec prvních pár dní) budou z nejtěžších. Počáteční úseky většina "NPL poutníků/vandráků" absolvuje přímo po silnici. Mnozí dokonce prvních cca 150 - 250 km jedou na kole. Proč? Protože v této části jižního Norska nenajdete prakticky žádné značené chodníky, které by vás z tohoto labyrintu skalnatých kopečků, porostlých neskutečně hustou a divokou "buší", vyvedly. Průchod těmito kopci "nadivoko" je doslova masakr. Ale já si doma, v návalu "romatického nadšení" a díky mé vrozené vlastnosti si "cestu dělat tezší než je nutné", vymyslel, že se pokusím touto částí Norska prodrat právě tímto peklem. Trasu mám teoreticky vymyšlenou a na mapě vypadala docela reálně. 

 

První 2 kilometry mě uvádějí do reality. Přelézání jedné skalky za druhou jsou pohoda, tohle mě neskutečně baví a myslím, že tohle je má silná stránka, pramenící z 12 let intenzivního treninku bojových sportů, kde balanc a překážky byly můj denní chléb. A i v běhu mi to pomáhá. Co ztratím na silné běžce do kopce nebo na rovině, to vždy doháním na technicky nejtězších úsecích, ať už jde o ostré skalní hřebeny, běh lesem beze stezek či sutí nebo prodírání se bordelem všeho druhu. Skalky jsou ok, i když rychlost i zde nepřekracuje 3-4 km/h. Jenže už u jezera u osady Sysrdal začíná něco, čím je jižní Norsko proslulé. Močály a hlavne všudypříromné  "TRSY". Nebo drny nebo jak  tuto "entitu" nazvat. Jsou to nezvyklé , zhruba půl metru až metr vysoké tvrdé chomáče porostlé zvláštní bujnou trávou, které jsou velmi zrádné. Na první pohled to vypadá jen jako hodně zarostlá "louka" . Jenže člověk musí balancovat přímo po těchto úzkých vratkých trsech. Ty jsou skutečně vratké, často se bortí a mezi nimi je vždy velká díra, vyplněná vodou, bahnem nebo kamery. Bez hůlek je pohyb po nich téměř nemožný, a můýžete být třeba šaolinský mnich. Je to loterie s kotníky. Každý krok je formou "pokus-omyl". Člověk skočí z trsu na trs a ten se zlomí nebo ohne a letíš do díry tak či tak. A co trsy znamenají pro Čendu, mého polojezevčíka s nohami dlouhými asi 15 cm, to si ani nedovedete představit. Pro něj je taková cesta doslova jeskyňaření tím největším shitem jaký si dovedete představit. Nebýt to takový až neuveřitelný bojovník, který snad nezná únavu, nebyl by pro něj pohyb tímto terénem vůbec možný. Ale k tomu se ještě dostanu, protže trsy kolem Syrdalu byly jen velmi jemný odvar toho, co má přijít v horách nad Lyngdalem o den později. Ale popořadě... 


Když se prodereme trsy a močálem na skály nad osadou Syrdal, Bára začne křičet. Přijde k ní a vidím, že jí po holých nohou lezou desítky klíšťat. Další bonus prodírání se trsy. Pokračujeme k západu a najedno stojíme na skále nad osadou Stusvik, hledíme na nesmírně členité pobřeží nad kterým právě zapadá slunce. Dokonalá nádhera. Je kolem 10 večer. Následuje sestup hustým, ale nádherným lesem do osady. Já jsem nadšený z té krásy a poprvé pociťuji ten pocit, pro který jsem sem přijel. Svoboda z dlouhého lehkého putovnání. Barča má jiný názor, pro tu je nádhera okamžiku přehlušena neschůdností terénu a bolestí v pravé holeni. 

Dole v osadě lidi grilují a neveřícně zírají, co že to za magory vybíhá z lesa. Dostáváme se na cestu a konečně skutečně vybíháme k severu. O kus dále potkáváme Martina a Marušku v autě v Kodiaqu.  Nabírají Barču s Čendou a já běžím po hliněné cestě k Severu. První 3,5 km zabraly 2 hodiny, ale já jsem najednou nadšený. Vím, že máme skluz jako prase, ale cesta je odstartována. A podařilo se mi vyběhnout tak jak jsem chtěl, rovnou do terénu. A dobře vím, že velmi pomalý budu ještě další 2-3 dny, terén bude ještě horší. Ale to nevadí, pokud to dám, bude to ten nejpoctivější start NPL. A taky dobře vím, že později v nejvyšších horách Norska, kde už existuje síť stezek nebo alespoň chodníčků, už budu 5x rychlejší a manko snad doženu. Teď je důležité naladit se na běh a zvyknout si tělo. Poslední 3-4 týdny jsem toho už moc nenaběhal, byl to neskutečný kolotoč plánování, vyjednávání, natáčení rodných Jeseníků, stříhání mnoha zakázek, shánění nového týmu (původní se měsíc před odjezdem rozpadl) atd. Takže když nedám první týden potřebných 50 denně, nevadí. Naopak, třeba myslet na dlouhodobě udržitelný výkon a vybudovat si základ. Jsem hodně zvědavý, jak si s tímto záhulem, který mě čeká, moje tělo poradí. Zda budu unavenější a unavenější, anebo zda se to třeba za 3-4 týdny srovná a už to bude pohoda. Fakt jsem zvědavý.

Takže jsem na boční cestě, za sebu první 3,5 km, je po 10 večer a je třeba ještě kousek popoběhnout. Děcka za mnou jedou v autě a Martin mě natáčí za jízdy z gimbálu. Po kilometru jim říkám, ať jedou zpět do Lindesnes, kde jsme nechali karavan a kde budeme spát ještě jednu noc. Odjíždějí a já běžím touto zvláštní krajinou. Nebe je rudé a já si říkám, že se to opravdu asi už děje. Můj mozek to ještě nezpracoval, ale nohy ukrajují další kilometry. Najednou slyším hozné řvaní. V dílce vidím jakési domy, tak mě napadá, že to řvou nějaká poloopilá norská děcka na prázdninách. Pohoda. Jenže najednou slyším stěkat Čendu, kterého jsme poslal taky autem. Doháje, tady něco nehraje! Běžím rychle dále. V to slyším výkřik "Brýle!!" Cože? WTF!  Hlavou mi problesklo, že moje děcka autem srazili nějakého Nora. V dálce už vidím auto a opravdu, všichni jsou u auta a Bára s Máňou nad něčím klečí na silnici. Běžím dále a v tom vidím Martina v jezeře vedle cesty. Ulevuje se mi, asi řvali nadšením z večerní koupele. Přibíhám k auta říkám "Co tu řvete magoři" :-) V tom to vidím. Bára s Máňou se nesklání nad přejetým norským děckem, ale nad mým fungl novým špičkovým dronem Mavic 2 PRO . Martin stojí stále v jezeře a má sklopenou hlavu. Dochází mi co se stalo. Nový Mavic, který měl být hlavní zbraní v natáčení epických záběrů do filmu, se vykoupal. Shit... sakra... Martin stoji ve vodě a je úplně v háji. Je zdrcený. Ja jsem kupodivu v klidu dochází mi co jsme ztratili. Navíc to zatím nebyl můj dron ale od Megapixelu. Ale hádky a výčitky zde nemají prostor. Co nejvíce drona sušíme. Martin říká, že odstartoval, aby nytočil nádherné červené nebe nad jezerem. Dron prý vzletěl a okamžitě nekontrolovaně vystartoval přímo do jezera. Holky to potvrdily. S podobným chováním Mavica jsem se už setkal, takže mu věřím. Shit happens. Není čas na pitvání situace. Posílám je ke karavanu co nejvíce sušit drona a pokračuji v běhu. Po ztrátě klíčového drahého dronu mám paradoxně ještě lepší náladu. Asi to je tím, že se mi běží fakt lehce, oproti startu kilometry jen letí. Dobíhám do města Spangereid. Po kanále plují místní výrostci se svými láskami, všude klid a mír. Je už prakticky tma, ale mě se chce běžet ještě trochu dále. Po pobřežní silnici 401 vybíhám k severu. Nemám čelovku, ale mě to nevadí, jsem na běhání po tam zvyklý z Rychlebek. Tato část je navíc po asfaltu, takže no problem. Den se rozhodnu zakončit u mostu u vesničky Jåsund. Sem pro mě přijíždí Bára a vracíme se do Lindesnes. Drone už se mezitím koupe v rýžové lázni. Uvidíme za pár dní. Prý byl  pod vodou jen 15 vteřin...  Jdu spát asi v půl 3. To je problém, ideálně bych chtěl vybíhat v 8 ráno, což se další den rozhodne nestane. Ale časem se to určitě srovná. Stejně jako denní rutina, rozdělení úkolů a celková flow akce. 

Uvědomuji si, že bych byl mnohem rychlejší, svobodnější a efektivnejší, kdybych tu byl sám, ale zase bych nikdy nezvládl nic z toho, o co se tu v následujících tádnech pokusíme. Beru vše jako výzvu a školu a s tímto vědomím usínám. Vše má svůj čas. Krok za krokem. 

 

Denní mapa - link

(klikněte pro zobrazení detailní interaktivní mapy)

mapa1.jpg

Print page Print page30. 7. 2019, 16:32, viewed 138x, today 0x